Fyzická dřina je jeho denním chlebem, který peče stejně poctivě, ať už cepuje skupinu basketbalistek, nebo vede klienta ve fitku v cestě za vysněnou postavou. Při prvním setkání s ním (a možná ještě dlouho potom) rozhodně nemáte pocit, že je to právě sdílný člověk, který by měl rozdávat rozhovory. Na první dojem možná morous, rozhodně ale sdrcař, kterého před pěti lety basket pohltil tak, že si dnes jen těžko představuje, že by z kolotoče pod bezednými koši vyskočil. Kondiční trenér Jiří Panáček.
Jirko, potkáváme se ve chvíli, kdy se po vynucené pauze pomalu vracíme do tréninkového procesu. Jak jsi toho nečekaného volna využil?
Nejdřív jsem si myslel, že zvládnu dočíst knížky, které mám rozečtené, ale nakonec vedení našeho fitka rozhodlo, že tady uděláme nějaké úpravy, takže jsme se věnovali tomu. A já jsem rád, jinak bychom se k tomu asi nedostali. Takže na dočtení knih bych potřeboval ještě asi čtyři další korona vlny (smích).
Spolupracovali jste s holkami na dálku?
Snažil jsem se konzultovat a dávat rady, přiznávám, že uspokojit všechny se mi nepodařilo. Tahle pauza měla pro holky i to plus, že některé byly z náročné sezóny plné cestování a velkého herního zatížení nějak zraněné, takže se svému tělu mohly věnovat i trošku jinak. Nikdo ale nezahálel.
Jak hodnotíš tu sezónu, která skončila tak nějak řekněme nedůstojně?
Začátek byl hodně těžký. Po úspěšné předchozí sezóně jsme si vytyčili nějaké cíle, přišly nové hráčky, takže chvíli trvalo, než si to všechno sedlo. Ne všechny holky v tu chvíli byly nastavené tak, že to chcou „ždímat“. To se během sezóny vyvíjelo a na výsledcích to pak bylo vidět. Cíle, které jsme si dali, byly blízko. Kdyby to ovšem nedopadlo tak, jak to dopadlo. Ale i to, že jsme byli na dosah, je důležité a je vidět, že jsme plnili, co jsme si naplánovali.
Jak ten konec vnímáš ty osobně?
Pro mě je to zklamání, asi největší, co jsem v Žabinách zažil. Zklamání, že jsme to nemohli dohrát. Že jsme věděli, že můžeme EWBL i CEWL (Evropská liga, Středoevropská ligy, pozn. autorky) vyhrát, ale nedostali jsme šanci.
Jsem perfekcionalista, a když se k něčemu upnu, tak to chci dokončit. A když to nevyjde, chci to analyzovat, hledat chyby a třeba se poučit. Teď to nevyšlo, ale já si z toho nemůžu vyvodit, kde jsem udělal chybu, protože jsem ji neudělal, můžu jenom přihlížet. A to je pro mě nejhorší.
Když už víme, jaké největší zklamání jsi v Žabinách zažil, můžeš vypíchnout nějaký hodně pozitivní zážitek?
Určitě loni, když jsme porazili v semifinále KP (KP Brno, Žabiny vyhrály v sérii na tři vítězství 3:2 a postoupily do finále, pozn. aut.). Když Quess (americká pivotka Marquess Webbová, poz. aut.) chytla vlajku, běžela halou, naběhli tam borci s šampusama a my jsme věděli, že už to není sen, ale je to realita. Dodnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu.
Pecka bylo i vítězství v Českém poháru v roce 2017, ale to druhé místo řadím ještě o něco výš, protože se tam ještě víc ukázal charakter.
U letošního finále Českého poháru jsem bohužel nebyl, to jsem byl na svatební cestě.
Když se vrátíme k té pauze, pandemie ještě umocnila potřebu různých lidí sdílet na sociálních sítích návody na domácí cvičení a podobně. Tys takovou potřebu neměl?
Já osobně jsem v tom asi stará škola (smích). Dávám přednost osobnímu kontaktu, stejně jako fyzioterapeut nemůže lepit tejp na dálku. Nejsem trenér hračička, abych natáčel videa a dělal instakousky.
Ty kromě profesionálních sportovců trénuješ i klienty z řad široké veřejnosti. Dá se mezi těmito skupinami najít nějaké pojítko?
Kromě té sociální interakce asi ne. Ten proces je u obou diametrálně odlišný, plánování, přístup, všechno je jiné.
V čem?
Profesionální sportovci mají nějakou v uvozovkách lajnu a po té si jdou. Chtějí nějaké výsledky. Ti běžní klienti nemají takovou motivaci, je těžké jejich hlavu nastavit tak, aby vydrželi šlapat dlouhodobě, třeba rok. Tito klienti mají velké výkyvy, na rozdíl od profesionálních sportovců. Je to logické, protože běžný klient má často jinou prioritu než přijít na trénink.
A když už dají přednost tréninku a přijdou?
Často je to o tom, že se přijdou zničit. Chtějí byt zpocení, mít napálené kalorie, ale moc je nezajímá nějaký vývoj. To je pro mě někdy vysilující. A asi i pro ně, protože nevidí hned takový výsledek, jaký by vidět chtěli.
Takže jaký klient ti dělá radost?
Takový, kterého baví něco naplánovat, sledovat progres, zaměřit se na drobnosti, hledat a odstraňovat chyby.
Klient asi nerad poslouchá, že dělá chyby…
To ne, no. Ale i pro mě je to těžké. Já jsem se dlouho učil říkat lidem, že něco dělají špatně. Někdy by člověku bylo potřeba během tréninku třeba šedesátkrát říct, že udělal chybu. To bychom byli demotivovaní oba. Myslím ale, že tu rovnováhu mezi tím co říct a neříct už jsem našel.
A co teprve na skupinových lekcích, kde je těch klientů víc…
A těch mám teď třeba devět týdně…
Jakého zaměření?
Všechno takové kondiční, silové.
Žádné dívčí hopsavé cvičení?
Já vůbec neslyším rytmus, takže nic, co je do hudby a rytmu dělat nemůžu (smích).
Dívčí cvičení sice nepředcvičuješ, ženskému kolektivu Žabin se ale v rámci kondiční přípravy věnuješ už pět sezón. Vzpomínáš si ještě na svůj úplně první trénink?
No jasně. Můj úplně první basketbalový trénink byl atletický trénink nahoře na Rosničce. Z toho tehdejšího týmu tady teď je jen Klárka, Bety, Šouky a Natka (Křivánková, Adamcová, Šoukalová a Stoupalová, pozn. aut.).
Vybavíš si dnes po těch letech ještě nějaké pocity, se kterými jsi tam šel?
No, vůbec jsem nevěděl, co od toho očekávat. Všechno se to seběhlo hodně rychle a spadl jsem do toho rovnýma nohama.
Takže neprobíhala žádná dlouhá příprava…
Měl jsem na to celé čtyři dny (smích). Ve středu mě oslovil Ráďa (generální manažer Žabin Radek Šír, pozn. aut.) a v pondělí už jsem trénoval. Takže jsem vytáhl skripta ze školy, zrušil jsem víkendové plány a topil jsem se v basketbalových přípravách.
Jak člověk nepolíbený basketbalem dostane takovou nabídku?
Nabídku jsem dostal od Rádi, se kterým se známe z doby, kdy měl sám ještě nějaké vlastní sportovní ambice. Tehdy jsme se spolu nějak připravovali, on na basket, já na karate, navíc jsme studovali v jednom ročníku na Fakultě sportovní studií, kde jsme se vlastně potkali poprvé.
V době, kdy ta nabídka přišla, už jsi tušil, kam v oblasti sportu budeš mít namířeno?
Já už jsem od 11 let věděl, že chci být kondiční trenér. Vyrůstal jsem ve sportovním prostředí, můj tehdejší trenér je teď kondiční trenér Baníku, já jsem k němu vzhlížel a i díky němu jsem studoval sportovní gympl a na vysokou školu jsem si podal jedinou přihlášku – na trenérství.
Jaké byly tvoje trenérské zkušenosti v době, kdy přišla nabídka ze Žabin?
Už tehdy jsem dělal trenéra ve fitku a trénoval jsem i futsalisty, kteří hráli nejvyšší ligu.
Takže úplný šok z kolektivu to nebyl…
To ne. On i ten futsal je v něčem, co se týká kondičního tréninku, basketu podobný, i to mi pomohlo.
Váhals, jestli nabídku přijmout?
Váhal. V té době jsem mohl jít i do Plzně. Trénoval jsem jednoho futsalového brankáře, kterého mimochodem trénuju dodnes a stal se z něj můj nejlepší kámoš. Ten zrovna odcházel hrát do Plzně a já jsem měl nabídku jít s ním.
Co rozhodlo pro Žabiny?
To, že jsem chtěl zkusit něco jiného, s čím jsem ještě neměl zkušenost. A taky to, že jsem dopředu věděl, že klub má nějaký zhruba pětiletý plán, že to bude všechno postupně malými krůčky. Lákal mě i ten pokus vracet něco zpátky na vrchol.
Splnily Žabiny tvoje očekávání?
Splnily. Když to všechno vezmu nějakou retrospektivou, tak první rok, když jsme spolu začínali, jsme se oťukávali, všechno bylo neznámé, formální.
Druhý rok už jsme měli na čem stavět, i když se tým trošku změnil. Především se ale začala hrát Středoevropská liga a my jsme spolu začali více cestovat, takže jsme měli příležitost navázat nějaký hlubší vztah, jak s hráčkami, tak s klukama v realizáku. A dneska jsme všichni kámoši.
Litovals někdy, žes odmítl futsalisty?
Nelitoval, protože mě basket ohromně pohltil. A nejen basket, ale i přístup kluků. Ten futsal asi ještě není v tomto ohledu tak vyvinutý. Tolik se tam o tréninkových plánech nemluví, v Česku jsou asi jen dva profesionální týmy, kde jsou kondiční trenéři, je to ještě v plenkách.
Máš přehled o tom, jaká je v tomto ohledu situace v basketu?
Sleduju všechny týmy v lize, i když do kuchyně jim samozřejmě nevidím. Těžko se dá hodnotit z nějakých krátkých videí a fotek, co najdeš na Facebooku nebo Instagramu. Kondiční přípravu v basketu podle mě dost pozitivně ovlivnil Francesco Cuzzolin (významný kondiční trenér, který se věnuje kondiční přípravě basketbalistů, pozn. aut.), který tady udělal nějaké semináře, takže trenéři mohli pochytit jeho myšlenky.
Nebylo by teda pro tebe jako kondičního trenéra lepší prostředí u mužů?
Já bych nechtěl trénovat chlapský basket.
Proč?
Protože mi víc sedí baby (smích).
A je to basketem nebo pohlavím?
I kdybych šel mimo basketbalové prostředí, pořád bych radši trénoval ženy.
Takže ses sžil s ženským prostředím?
Pro mě jsou ženské kolektivy vlastně přijatelnější než mužské. Muži mi připadají egoističtější, musí se po nich víc dupat, nenechají se tolik opravovat, pořád by se přeměřovali. Holkám se to dá víc vyargumentovat, lépe se s nimi domluvím a dostanu toho z nich víc.
To poznáš ze zpětné vazby?
Zpětná vazba je paradoxně častější u chlapů, oni častěji řeknou, že se jim něco nelíbí, jsou zvyklí o tom mluvit. Na holkách jde prostě víc vidět, jestli je to baví nebo nebaví. Je to političtější komunikace – řeknu, vysvětlím, chodím, opravuju, ony udělají.
Jak reaguješ, když vidíš, že je to nebaví?
Snažím se s nimi o tom mluvit, snažím se to změnit. Člověk může mít nějaké plány, ale když vidím, že jsou holky unavené, že jim něco chybí, musím na to reagovat a trénink změnit podle aktuální potřeby. Když mám v plánu udělat těžký trénink a přijde mi na něj dvanáct utahaných bab, tak nemůžu čekat, že do toho budou pálit.
Takže když by se čistě teoreticky sebral celý stávající realizační tým a odešel by někam k mužskému basketu, tak bys nešel?
No… (smích) Šel.
To je obrat…
Šel bych, protože ty kluky mám rád a byla by to pro mě výzva, něco úplně jiného, než dělám teď, jak fyziologicky, tak psychologicky.
Jak by taková nabídka musela vypadat, abys šel?
Máme s klukama takové vysněné angažmá. Představujeme si, že ráno vstaneme někde ve Španělsku nebo v Itálii, dáme si spolu kafe, připravíme si ty tréninky, řekneme si, co budeme dělat a co od toho očekáváme, a každý si půjde po své práci. Po tréninku přijdeme, zhodnotíme si to, připravíme si odpolední program, večer se vrátíme, dáme si ty těstoviny s proseccem a budeme plánovat další den (smích).
A teď si představ, že ta nabídka přijde, ale přijde ze Švédska, k florbalu a za polární kruh.
Tam bych nešel, protože nemám rád florbal (smích). A kdybych si mohl vybrat, tak bych obecně do jiného sportu nešel.
Je tvůj sen pracovat takovým způsobem u basketu, nebo bys to bral kdekoliv?
Dřív to bylo určitě kdekoliv, ale teď díky tomu vzájemnému nastavení s klukama a kvůli jejich způsobu práce, bych si moc přál to jednou mít takhle právě s nimi. Na té nejlepší úrovni a v tom nejlepším týmu. Ať už v Žabinách nebo v zahraničí.
Když budeme pokračovat ve snění – o čem si sníš v souvislosti s Žabinami? Co by se dalo dělat lépe, kdyby nastaly „ideální podmínky“?
Kdyby celý realizační tým tak, jak tam je teď, mohl pracovat na plný úvazek jen pro klub. Práce jak na týmové, tak na individuální bázi. Je velký rozdíl, když na sportovce působí někdo tři hodiny týdně, nebo když na něj má hodinu denně. My jsme částečně dosáhli chtěných výsledků tím, že jsme prolnuli naše profese, ale ideální to ale není ani zdaleka. Některá zranění neovlivníme, ale některým by se takto třeba předcházet dalo, kdyby třeba i posilovna i regenerace byly pod jednou střechou.
Umíš si představit, že bys takový zápřah jen kolem jednoho kolektivu vydržel dlouhodobě?
Jsem ten typ a tohle je můj sen, takže jo.
Do jaké míry spolu spolupracujete teď?
Hodně. Vždycky na začátku sezóny se sejdeme s trenéry a s fyzioterapeutem a řekneme si, jakým směrem se dáme a jakým způsobem budeme trénovat. Super je, že se Viktor (hlavní trenér Viktor Pruša, pozn. aut.) zajímá i o kondiční přípravu, jezdí na školení, takže má představu o tom, jak to chce dělat, a ještě víc super je, že se mnou o tom dokážou s Kubou (asistent trenéra Jakub Gazda, pozn. aut.) oba mluvit.
Jak moc oni dají na tebe?
Když řeknu, že jeden trénink bude silový a na druhém se bude běhat, tak mi to nevymlouvají (smích). Ale jo, jsou otevření tomu, co naplánuju, respektují to. A myslím, že ta oboustranná komunikace je základem té naší alchymie. A toho, že nám to funguje.
Jak dlouho dopředu máš připravené tréninky?
Konkrétní tréninky mám tak měsíc dopředu. Přípravu na sezónu jako takovou mám připravenou už teď, zhruba do konce září, dílčí úpravy budeme ještě dělat podle toho, jak se bude měnit objem všech tréninků, přípravné zápasy a podobně.
Během sezóny to vždy záleží na rozložení hracích dnů. Třeba loni to bylo specifické v tom, že jsme hráli největší možný počet zápasů jak v přípravě, tak v sezóně, takže tam jsme měnili hodně.
Naštěstí holky nebyly moc zraněné nebo přetížené, takže rušit jsme nemuseli nic, jen jsme dělali změny. Vypadá to, že z dlouhodobého hlediska se nám to daří vést dobrým směrem.
Trošku jsme z toho vynechali fyzioterapeuta…
Tam to funguje jednak jako prevence zranění, na to má Alda (fyzioterapeut Aleš Pospíšil, pozn. aut.) různá cvičení, a pak ve chvíli, kdy už se nějaké zranění stane.
V té chvíli to řešíte jak?
Tam je to věc Aldy do chvíle, než se určí konečná diagnóza. To znamená, že když se stane průser, Alda většinou jede s hráčkou do nemocnice, a jakmile se ví, o jaké zranění jde, je potřeba nastavit nějaký rehabilitační režim. Tam mají slovo nejen lékaři a Alda, ale i já. Řeknu, co by podle mě bylo možné zařadit a co naopak možné není. Je to takový dlouhodobý plán.
A myslím, že zrovna tohle je oblast, kde by se v českém sportu dalo hodně věcí zlepšit.
V jakém smyslu?
Mohlo by se lépe pracovat s mládeží, co se týká kondice, fyzioterapie a regenerace. Čím dřív začne někdo v tomto způsobilý na ty hráčky působit a učit je základní pohybové vzory, to znamená jak se správně odrážet, jak dopadat, jak měnit směr, jak zpevnit tělo při kontaktu, tím více se eliminuje riziko zranění, hlavně těch dlouhodobých. Některým hráčkám by to rozhodně prodloužilo kariéru.
Často je dneska kondiční příprava u mládeže o švihadle a běhání rovinek, ale to nestačí. Dneska vidíte děcka, co mají menisky, křížáky, běhají s ortézama, a když se podívám, jak běhají, dopadají, kam jim jdou kolena, vidím, co všechno by se i minimem práce dalo zlepšit. Už v přípravce děti špatně chodí, když špatně chodí, tak nemůžou dobře běhat. Když někdo špatně běhá a dělá sport, kde se a priori běhá, tak to nemůže fungovat.
Fyzická stránka přípravy je jedna věc, ale co psychika? Co nějaké holčičí náladičky?
Ty mě nechávají ledově klidným. Na to si člověk zvykne.
Takže to vůbec neřešíš?
Jsou věci, které mi vadí hodně, takže se něco takového objeví, tak to proberu s klukama, jestli by nebylo dobré z toho vyvodit nějaký důsledek. Většinou si to ale řeším sám a musím říct, že zrovna naše holky nijak neprudí.
Zažil jsem v jedné sezóně, že to mezi dvěma zahraničními hráčkami fakt nebylo dobré, to pak tu práci ovlivní, ale jinak s holkama problém nemám.
Kromě toho, že se věnuješ Žabinám, jsi před nedávnem taky nakoukl do reprezentace. Jak moc se liší basket na klubové úrovni od toho reprezentačního?
Pro mě je reprezentace něco jako vrchol potravního řetězce a nic víc ve sportu není, takže emoce jsou umocněné tím, že reprezentuju svoji zemi a jsem na vrcholu, na který se jen tak někdo nedostane. Já jsem to místo převzal po Petrovi Horákovi, který se teď věnuje fotbalu, jsem v reprezentaci krátce a neměl jsem zatím možnost projít všemi kempy, ale stačilo mi být třeba na Evropě (Mistrovství Evropy do 18 let v Sarajevu, 2019, pozn. aut.) a bylo to wow.
Ty osobně ale máš zkušenosti s reprezentací, jen v poněkud odlišném sportu…
Já jsem v karate vždycky rád reprezentoval, to byl pro mě vrchol. A stejná čest je to pro mě i teď jako pro trenéra.
Jak se malý Jirka Panáček rozhodl, že zasvětí život právě karate?
To se zrodilo, když mi byly asi dva roky a poprvé jsem viděl Želvy Ninja (smích). Pořád jsem pak do něčeho kopal a bouchal a naši nevěděli co se mnou. Jednoho dne mě vzali a odnesli na trénink karate a mně to docela šlo.
Tak docela, až z toho bylo pár titulů…
V 17 letech jsem vyhrál svoje první Mistrovství Evropy. To jsem celkově vyhrál myslím pětkrát. Na Mistrovství světa jsem byl nejlíp druhý.
Proč ne první?
To mě borec porazil v prodloužení o bod.
Jak dlouho tě to mrzelo?
Vůbec mě to nemrzelo. Byl jsem v obrovském laufu, měl jsem otřes mozku, což ve finále není úplně easy, takže už jen to, že jsem zápasil v Jihoafrické republice s Jihoafričanem v prodloužení finále Mistrovství světa bylo super. A přiznávám, že si ten zápas vlastně moc nepamatuju, všechno to mám dodnes v mlze.
Na celkem slušné úrovni ses ale věnoval i atletice…
Na sportovní základní škole jsem běhal přespolní běhy. Postupně jsem se ale víc začal profilovat do sprintů. Asi i díky té atletické průpravě jsem pak měl nějaký fond, který mi v tom karate pomohl.
V kolika letech jsi teda dal atletice definitivní sbohem?
Běhal jsem až do vysoké. Ona se jenom trochu upozadila. Vždycky jsem chodil na ty školní výběry, systematickému trénování jsem se moc nevěnoval tak od 15 let, to už jsem si řekl, že nechci dělat nic jiného než karate. Ale i na něj ta příprava vždycky vycházela z atletiky – rychlost, vytrvalost a podobně.
Jsem cílevědomý člověk, který se k něčemu upne a chce to, a když jsem asi v 11 letech svého trenéra karate závodit, úplně mě to nadchlo. Na internetu jsem pak hledal jeho úspěchy a řekl jsem si, že chci mít víc evropských medailí než tento člověk. No a nedal jsem pokoj, dokud jsem toho nedosáhl.
Co ty a karate teď?
Dodnes chodím bouchat, ale už to samozřejmě není jako dřív.
A co ty a atletika a teď?
Běhat už nechodím vůbec. Pro mě je to takový bezemoční sport.
Otevřeně přiznáváš, že existují kondičáci, kteří nechodí běhat?
Jo. Já jenom zápasím. Abych spálil kalorie, skáču přes švihadlo. Když už teda běhám, tak sprintuju nebo běhám krátké úseky do kopce. Vytrvalostní běh jsem absolvoval naposledy tak před (dlouze se odmlčí a počítá)… před pěti lety. To jsem běžel asi tři kilometry.
Takže když Žabiny dostanou volný start na charitativní běh, jaký bude přístup kondičního trenéra?
Jdu do toho nebo Ani za nic?
Jo, jdu do toho. Když mi někdo na rovinu řekne taková vzdálenost, takový termín, takový účel, tak jdu do toho.
Zpátky ke karate – není karate jako karate. Ty ses věnoval zápasu. Sestavy tě nelákaly?
Ne, já to v sobě nemám. Lidi, kteří se tomu věnují, jsou úplně jinak mentálně nastavení, jsou klidnější, vážnější a jsou estéti. To je prostě estetický sport. Já mám na sportu rád, když můžu „přechcávat“ toho druhého, hrát s ním šachy, vidět skuliny a využít je.
Jak se karatista díváš na jiné sporty, jejich podstatou je boj?
Všechno se mi líbí a ke všemu mám respekt, hlavně k těm borcům z MMA. Vlízt do klece a řezat se hlava nehlava je masakr. Většina lidí v tom asi nevidí tu taktiku, ten psychický stres, ale vidí jen to řezání se, ale já k tomu mám respekt. Postavit se někomu a vědět, že během pár vteřin může všechno skončit… Tím, že jsem zápasil, v tom dokážu vidět i něco jiného než jen ten masakr. Osobně bych do toho ale nešel.
Nešel bys tam z obavy o sebe nebo kvůli vědomí, že na to, abys vyhrál, musíš tomu druhému ublížit?
S tím problém asi nemám, ale na mě už to je opravdu tvrdé, když se tomu člověk věnuje dlouho, má to nějaké následky, řekl bych fatálnější. Karate je oproti tomu v podstatě takové plácání.