DAN DONOVAN | Když mluvíte s Marques Webb, máte pocit, že zná recept na nekonečnou energii. Všude chodí se sluchátky na uších, zpívá si a tancuje. Usmívá se, šíří dobrou náladu a říká, že miluje Česko, miluje Žabiny a miluje fanoušky. Zní to typicky americky? Ne, to je opravdová Ques.
Jak se vlastně stalo, že ses rozhodla pro angažmá v Česku, konkrétně tedy v Žabinách?
Když se o mě začaly Žabiny zajímat, setkala jsem se s hlavním trenérem Viktorem, jeho asistentem Kubou a generálním manažerem Radkem. Byli tehdy velmi upřímní, opravdoví, lidsky jsme si sedli a já jsem uvěřila, že to pro mě bude to pravé. Nadchla jsem se pro novou cestu a byli to opravdu trenéři a vedení klubu, co rozhodlo, protože byli tak super profesionální a opravdu o mě tak moc stáli. A je skutečně dobré jít někam, kde vás chtějí. Přišla jsem a všechno se rozjelo.
Takže kdyby to bylo na tobě, chtěla bys zůstat i na příští sezónu?
Je to jedna možnost a já ji na konci sezóny budu zvažovat. Miluju to tady, opravdu, mám ráda město, naši fanoušci jsou skvělí, přijali mě s otevřenou náručí, a jak už jsem řekla, mám ráda i trenérský tým, spoluhráčky, takže tady je to pro mě opravdu dobré místo.
Co se ti na Brně líbí?
Je to velké město, takže je tady pořád co dělat. Je to historické město, takže když jsem sem v létě přišla, jako první jsem prostě prozkoumala všechny památky, které tu jsou. A je tady hezké počasí. Brno je opravdu krásné město.
Přišla jsem z Karlových Varů, které jsou menší, takže ano, tohle je pokrok, co se týká velikosti města a toho, co se v něm dá dělat.
Jaký je největší rozdíl mezi životem v Americe a v Česku?
Wow, největší rozdíl?
No, chybí mi rodina. Hodně. Kromě toho bych chtěla říct, že americká kultura je úplně odlišná. Nebo spíš bych měla říct, že česká kultura je úplně jiná. Jídlo je jiné, podle mě je hodně dobré, ale jiné. A kromě toho je úplně odlišná taková ta „každodenní kultura
Když je to tak jiné… Byl nějaký důvod, proč sis vybrala právě angažmá v této zemi?
Minulá sezóna byla mou první zámořskou a z Karlových Varů byla nejlepší nabídka, kterou jsem měla na stole. Cítila jsem, že tohle je pro mě ta nejlepší příležitost. A teď jsem v Česku dva roky, jen jsem změnila města.
Když se řekne letošní sezóna, vybaví se ti něco mimořádného? Nějaká vzpomínka?
Hodně vzpomínám taky na zápas poté, co zemřel na rakovinu můj první trenér v Americe, kouč Bell. Celý týden jsem z toho byla otřesená a tuhle hru jsem mu věnovala. Byl to zápas proti švédskému týmu Umeå a já jsem hrála opravdu dobře (16 bodů, 17 doskoků, 2 asistence, 2 zisky). Vzpomínám na to ráda jednoduše proto, že jsem tehdy hrála za něco většího než za sebe a cítila jsem se úplně jinak. Víš, to jsou takové speciální zápasy, kdy od začátku cítíš, že je něco jinak…
Už jsi naznačila, že máš ráda zdejší fanoušky… Liší se nějak od těch amerických?
Fanoušci tady jsou divocí a hlasití. Do haly přinesou bubny, nástroje a trubky a všechny tyhle věci a jsou prostě úžasní. Ukazují nám tolik lásky, ukazují tolik lásky i mně. Ať už je to po hře, nebo když jdu na trénink, když potkám někoho v obchodě… Oni jsou prostě praví, skuteční fanoušci a to já oceňuju.
Na univerzitě Vanderbilt, kde jsem hrála dříve, byli taky věřní fanoušci. Dodnes mě sledují na Twitteru, Instagramu… Mám prostě štěstí, že jsem působila na dvou místech a na obou jsou úžasní fanoušci.
Umíš si představit, že bys nehrála basket? Co bys dělala?
Pravděpodobně bych ho trénovala. Už jsem měla nějaké příležitosti stát se trenérkou, ale ještě nejsem připravená se úplně vzdát hraní. Mým snem bylo už od střední školy stát se profesionální basketbalistkou a toho jsem dosáhla. Ale až nebudu hrát, určitě u basketu zůstanu, jen budu trénovat. Můj celoživotní sen je být trenérkou, nejlépe na Vanderbiltu.
Trénovala bys raději ženy nebo muže?
Ženy. Myslím, že ženský basketbal je čistější forma basketbalu. A myslím, že jako ženy potřebujeme ženské trenérky. Neříkám, že je nějaký problém s trenéry – muži, ale říkám, že bych byla raději, kdyby vice žen trénovalo ženy. A osobně si taky myslím, jako menšina, že potřebujeme vice takových „menšinových” trenérů. Když se podíváte na vysokoškolský sport, je tam hodně sportovců, kteří vypadají jako já, ale není moc trenérů, kteří by vypadali jako já. A to mě motivuje.
Trénovala mě třeba Carolyn Peck, velká osobnost, první Afroameričanka, která vyhrála národní šampionát. V Jižní Karolíně, což byla i moje konference, trénovala Dawn Staley, také Afroameričanka, která mě vytáhla ze střední školy. To je to, co mě motivuje jít si za svým snem.
Dobrá, to byl basket. A co děláš, když ho zrovna nehraješ?
Poslouchám hudbu. Hodně hudby. Právě jsme se o tom bavili na tréninku. Holky mi říkaly, že pořád poslouchám hudbu. Když mě potkáte někde na procházce, mám na uších sluchátka, doma mi pořád hraje hudba… Jsem hudební závislák.
A jsem závislá na basketu, takže ho pořád sleduju. Doma v Americe jsem hrála jihovýchodní konferenci, to byly neděle a čtvrtky, takže když přijedu domů a zůstávám dlouho vzhůru kvůli časovému posunu, sleduju alespoň 45 zápasů každý čtvrtek a neděli.
Snažím se chytit i NBA, ale ta letos není moc zajímavá. Lakers s LeBronem sice bojují, ale není to nic, co by stálo za řeč.
Hej, už jsme zase u basketu…
Jo, tak ještě jsem filmový závislák! A sleduju zábavné pořady a animáky. Jsem prostě velké dítě, což hodně lidí překvapuje, ale já jsem prostě praštěná. Moje máma říká, že jsem největší dítě, které ale dokáže být během minuty seriózní, když je to potřeba, takže můžu zvládnout svoji práci. A to všechno je možná důvod toho, že to umím tak dobře s dětmi.
__________
Ques pro vás vyzpovídal Daniel Donovan, student z New Yorku, který do Brna přijel na studijní pobyt. V Žabinách se snaží zužitkovat znalosti nabyté studiem komunikace a vztahů s veřejností a jeho práci můžete už více než měsíc sledovat prostřednictvím klubových instastories.
Miluje běh, fotbal (ten „náš“, ne americký) a samozřejmě basketbal.