Na plánovaný rozhovor přišla rozehrávačka Karolína Malečková v doprovodu svého přítele Radka Farského, basketbalisty hrajícího nejvyšší ligu za brněnské egoé, a se čtyřměsíčním štěnětem Connorem u nohou. Zatímco Connor téměř celé povídání nezúčastněně prospal, Radek se do něj aktivně zapojil. A tak vznikl tento dvojrozhovor plný smíchu o tom, jak se dostali do Brna, jak vedou společnou domácnost i o plánech do budoucna.
Kájo, ty pocházíš z Karlových Varů, kde jsi do loňské sezóny hrála. Kudy vedla tvoje cesta do Brna?
Já jsem s Žabinami mluvila už minulou sezónu o nějaké možné spolupráci. To spojení Karlových Varů s Nymburkem by znamenalo určité nepohodlí, stejně jako když jsme v předchozí sezóně byli spojení se Spartou. Je tam hodně dojíždění a není jednotné zázemí. A to mi Žabiny mohly nabídnout. Tady je na jednom místě hala, posilovna, regenerace, zápasy. Navíc tenhle tým se mi hodně líbí, líbí se mi i realizační tým – trenér, asistenti. Všechno kolem nás funguje.
Karlovy Vary hrály „jen“ nejvyšší národní ligu, nepřineslo by ti spojení s Nymburkem větší možnosti?
Právě že jsem z toho, že jsem doteď hrála jen ŽBL, nechtěla hned skočit do Eurocupu, kde bych dostala v týmu nejspíš nějakou roli, která by nebyla tak velká jako tady v Žabinách. Myslím, že v tomhle směru mi toho Žabiny nabídly více, ať už jde o moji roli v týmu v lize, nebo ve dvou evropských soutěžích, které Žabiny budou hrát.
Jak se dá naplánovat společný přestup basketbalového páru do jednoho města?
Já už jsem to řešila dřív, jak jsem říkala, minulou sezónu, s Kubou Gazdou, který mě měl v reprezentaci, a když jsme se dohodli, dostal od Brna nabídku i Ráďa, nezávisle na mém přestupu. A nakonec to dopadlo tak, že jsme tady oba.
Radek: Jak řekla Kája, přišlo to víceméně náhodou. Já jsem nejdříve uvažoval o nabídkách ze zahraničí, ale nakonec se žádná z nich neukázala tak dobrá pro můj basketbalový rozvoj jako nabídka z Brna.
Kája zmiňovala, že jedním z důvodů, proč šla do Brna, byli trenéři. Radku, jakou roli hráli ve tvém rozhodování?
R: Zásadní. Mě nejvíce zajímalo, jakou roli, jaké postavení bych měl v tom týmu. Ne přímo minutáž, ale jak mi ten tým bude věřit, stěžejní pro mě bylo, abych mohl hrát. Na trenéra jsem dostal opravdu jen ty nejlepší reference.
A potvrdily se?
R: Zatím můžu říct, že určitě. O trenérovi Jakarovi se mluví hodně, v pozitivním smyslu. Můj švýcarský agent si o něm zjistil hodně informací a všechny byly kladné. Oba trenéři se mi snaží věnovat a hlavně jsem byl zvyklý, že na mě trenéři hodně křičeli, což tady se vůbec neděje (smích). Tady se mi snaží prostě poradit, předat nějakou svoji zkušenost. Tohle jsem v takové míře nikde nezažil.
Ty už máš zkušenost se slovinským trenérem Alilovičem, který působil v USK…
R: Ten zrovna křičel hodně. (smích) I na tréninku. Dejan třeba na tréninku nekřičí vůbec. Nebo úplně výjimečně, když už někdo fakt hodně neposlouchá, co nám říká.
Dovol mi ještě jednu otázku na trenérský tým. Jak hodnotíš kondičního trenéra Kubu Kaluse? Lítáš pod jeho vedením výš?
R: Je to přesně, jak říkáš (smích). Od té doby, co s ním trénuju, mám pocit, že jsem se zlepšil v rychlosti a atletičnosti, skáču výš. Fakt můžu přísahat, že to na sobě cítím (smích.)
Navíc mám trochu problém s kyčlemi, takže mi Kuba nasadil nějaké kompenzační cviky, dost jsem se pod jeho dohledem zlepšil.
Jak vypadala kondiční příprava u holek?
K: My jsme měli dlouhou letní přípravu, možná až moc (smích). Ale my chceme hrát hodně běhavý basket, rychle zakončovat, a myslím, že po té dlouhé přípravě jsme fyzicky připravené dobře.
Na tobě jako na rozehrávačce bude hodně záviset, jak ta hra bude vypadat. Jsi i povahově přirozený vůdce? Umíš týmu poručit?
K: Já jsem narozená ve znamení lva, takže trocha toho vůdcovství tam asi bude. Ale ty holky jsou všechny super, takže o nějakém poroučení to není. Když se něco řekne, tak se to většinou udělá. A je to dané i od trenérů, jak ta hra bude vypadat. To, co řekne trenér, já pak posílám dál a všichni to respektují.
Jak se vám zatím jeví týmová chemie?
R: Myslím, že my jsme si s klukama fakt sedli, je to super parta od první chvíle. Samozřejmě uvidíme, jak se to bude vyvíjet v sezóně. Jestli budeme vyhrávat, prohrávat, to na tým hodně působí, mění se atmosféra. Ale doufám, že zůstaneme pořád v pohodě.
S kým sis herně sedl nejvíc?
R: Určitě s Honzou Kozinou. Když mu řeknu, že jsem volný, snaží se mě hledat, a naopak, když mi řekne, že mám najet, ať ho vidím volného, tak se snažím to udělat. Zároveň respektuje, e ještě nemám tolik zkušeností a dost se mi snaží pomáhat.
Jak podle tebe plní tu svou novou roli kapitána?
R: Zatím dobře. Vlastně musím říct, že když hodnotím kapitány, které jsem zažil v dřívějších týmech, tak asi nejlíp. On ten tým opravdu řídí, dává nám instrukce, ale zároveň nás poslouchá. A celý tým ho respektuje.
Co vaše kapitánka, Kájo?
K: Klárka Křivánková si to určitě zasloužila, ona je v tom týmu snad 15 nebo 16 let. A i když měla ústřední roli v týmu už v dorosteneckých kategoriích, tak až teď se stala poprvé kapitánkou. A dobrou kapitánkou. Všechno, co potřebujeme, jde víceméně přes ni, všechno organizuje a zařídí, třeba když náhodou chceme volno (smích).
A jak probíhá spolupráce reprezentační rozehrávačkou s Petrou Záplatovou?
K: (smích) No, upřímně, já jsem se toho trochu bála, když jsem zjistila, že má jít do Žabin. My jsme se potkávaly, když hrála ještě ve VŠ Praha a já ve Varech, a byla tam mezi námi docela velká rivalita. Ale všichni mi říkali, že když se nemáme na hřišti rády, tak je to proto, že jsme úplně stejné. A asi na tom něco bude. Teď je to v pohodě, pro mě je i lepší, že je třeba na tréninku větší konkurence. Petra navíc hodně chodí na dvojku na křídlo, takže jsme na hřišti i spolu, jednou vyvezu míč já, jednou ona, myslím, že to funguje dobře.
Co vaše dosavadní reprezentační kariéry?
R: Já jsem byl ve výběrech U16 a U 18, hráli jsme divizi B, ale žádného velkého výsledku jsme bohužel nedosáhli.
K: Já jsem začínala v kategorii U 16 zrovna u brněnského trenéra Richarda Fouska, což pro mě byl úplně nejlepší vstup do reprezentační mládeže, jaký jsem si mohla přát. A i když jsme tehdy byly považovány asi docela za outsidery, tak jsme byly druhé v Evropě, a tím jsme postoupily na Mistrovství světa U17, které bylo v Česku. To byl skvělý zážitek, na to mám krásné vzpomínky, domácí prostředí, fanoušci… To, že jsme skončily čtvrté, byl samozřejmě velký úspěch, i když nás samozřejmě mrzelo, že jsme nezvládly boj o třetí místo. Ale čtvrté místo na světě prostě je úspěch. Pak jsem ještě byla v U18, kde jsme byly šesté na Mistrovství Evropy, což byl asi po nějakých 10 letech nejlepší výsledek, ale myslím, že s tím týmem jsme mohly pomýšlet i na lepší výsledek. Pak jsem byla dvakrát v U20, kde ročník před námi bohužel spadl do divize B, my jsme pak chtěly postoupit, myslím, že jsme na to i měly, ale smolně jsme prohrály s Maďarskem, stejně jako tehdy o to třetí místo v U17. Naštěstí se to letos holkám v U20 povedlo a všechny holky jsou zase v áčku, kde mají být (úsměv).
Jaké jsou vaše basketbalové sny?
R: Tak ty nejbližší jsou jasné – dostat se s Brnem do play-off, protože to se v Brně už dlouho nehrálo. Pak bych si chtěl zahrát nějakou vyšší ligu v zahraničí, třeba ve Španělsku ACB ligu…
K: A NBA, ne?
R: No jasně, NBA (smích).
Za jaký tým?
R: V tuto chvíli určitě Phoenix, protože nemají žádného hráče na mojí pozici (smích).
To je dobrá taktika. A tvoje sny, Kájo?
K: Dostat se někam do zahraničí. Hrát Euroligu je určitě sen, ale s mojí ne úplně basketbalovou postavou stojím radši nohama pevně na zemi (smích).
Máš nějaký plán pro případ, že půjde Radek do Phoenixu?
k: Když to bude za delší dobu, tak se stanu matkou a budu tam vychovávat miminko (smích).
Když už jsme u těch snů… Jaké byly a jsou vaše basketové vzory?
R: Teď určitě Tomáš Satoranský. A když jsem byl malý, tak jsem si hrál na Michaela Jordana.
K: Já jsem si na Jordana nehrála (smích). Když jsem byla mladší, tak bylo ve Varech Mistrovství světa, kdy jsme byli druzí, a tam byla Hanka Horáková, která hrála i tady, a to pro mě byla top hráčka.
Vzorem pro mě byla i Laia Palau, ale s tou jsem se pak potkala a úplně zbořila moje představy o ní. Ta mě zklamala.
Teď už si na vzory moc nepotrpím, ale vždycky pro mě byl a je vzorem můj táta.
Zmiňovali jste vzory z českého národního týmu. Jak hodnotíte své šance na reprezentaci v nejbližších letech? Kdy se můžeme těšit na to, že vás tam uvidíme?
R: Tak já hlavně doufám, že se tam jednou dostanu. Je jedno kdy. I když doufám, že co nejdřív (smích). Ale určitě je to hlavní motivace mojí každodenní práce, český nároďák je nejvyšší meta.
K: My jsme se o tom s trenéry při příchodu do Žabin už trochu bavili. Když budu hodně pracovat, tak je možné, že bych se v horizontu dvou tří let mohla dostat, když ne do dvanáctky, tak aspoň do širší nominace.
Tak hodně štěstí!
Nechme teď na chvíli klasický basket stranou a řekněte mi, co vy a basket 3×3?
K: My ho nemáme rádi (smích).
R: Můj názor je, že v těch mládežnických kategoriích to nehrají ti nejlepší hráči, kteří by mohli, jsou strašně přeceňovaní a dává se do nich zbytečně moc peněz. Je pravda, že mužská část je velmi atraktivní, hrají to i hráči z KNBL… Ale asi to nehrají to nejlepší, kteří by mohli.
K: Tak na olympiádě to tak asi bude.
R: No, mluví se o tom, že by tam jeli třeba Gasol a Rubio, to by určitě stálo za podívání. Ale otevřeně přiznávám, že když se začne mluvit o 3×3, tak se těch rozhovorů straním, protože se nechci hádat. A protože mám trochu pud sebezáchovy, tak jsem to ani nikdy pořádně nehrál. Je to drsný sport a já se nechci přes léto zranit.
K: No já to vůbec neuznávám. Mně se to nelíbí. Taktika, že se nechá porazit hráčka 1 na 1 s tím, že její obránkyně zakončuje a ona stojí na trojce, aby střílela volnou trojku, to je pro mě prostě nepochopitelné. Mně se líbí basket, kde musí člověk zapojit hlavu, kde se běhá, kde musíš bránit. Ve trojkovém jdeš všechno přes sílu. Samozřejmě, jsou tam hezké akce, highlighty jsou super, ráda se na ně podívám, zatleskám jim, ale vůbec mě neláká to hrát. Mně to připadá spíš jako zábava, jet si na dovolenou zahrát basket, třeba do Buenos Aires.
R: Já bych řekl, že 3×3 je dobrá propagace pětkového basketbalu. Je to taková společenská akce, která se dá udělat na ulici.
K: Propagace je to asi dobrá, lidi přijdou spíš se podívat ven, když je hezké počasí, na zápas, který trvá 15 minut, než by se zavřeli na hodinu a půl do tělocvičny.
Když od basketu odbočíme ještě víc, říká se, že basketbal je sport vysokoškoláků. Potvrzujete toto pravidlo?
R: Já jsem na vysokou školu zapsaný, konkrétně na ČZU, ale ta jde u mě teď trochu na druhou kolej, protože se chci hodně věnovat tomu basketu a přípravě na to, že bych někdy odešel do zahraničí. A v budoucnu bych chtěl vystudovat FTVS a stát se trenérem. Původní vize byla, že půjdu studovat trenérství v Brně, ale nakonec to termínově vůbec nevyšlo.
K: Já jsem studovala dva roky v Praze na Palestře obor sportovní a kondiční trenér, ale teď, když jsem v Brně, jsem školu přerušila s tím, že si ten poslední rok určitě dodělám, když to půjde.
Takže se oba dva vidíte na trenérské lavičce…
K: Já určitě ano. Vzhledem k tomu, že můj táta je manažer v Karlových Varech, tak už mě do toho angažoval. Chtěl, ať chodím na tréninky s dětmi, ať s nimi nějak pracuju, abych jim předala i to málo těch zkušeností, co zatím mám. Pro ty děti můžu být nějaký vzor, když hraju nejvyšší ligu. K dětem mám kladný vztah a chtěla bych se jim věnovat i v budoucnu.
Radku, ty si umíš představit, že začneš u dětí?
R: Ne (smích). Ne u úplně malých dětí. Myslím, že věkově tak třeba 14, 15 let už by to šlo. Já nejsem úplně trpělivý člověk. Mám trpělivost na práci sám se sebou, ale i u toho jsem dost nevrlý, jsem na sebe dost přísný, hodně si nadávám, takže si myslím, že malé děti by to asi se mnou nezvládaly.
A umíš si představit, že bys trénoval holky?
R: Taky ne (smích). To si myslím, že můžou dělat snad jenom klidnější povahy. Mně vyprávěl nějaké zkušenosti s trénováním holek táta a jeho taktika byla být na ty holky zlý, aby se semknuly a hrály spolu, ale nejsem si jistý, jestli by to fungovalo.
Mně se líbí představa práce, jakou měl můj pan trenér Jachan, který byl zároveň manažerem klubu i trenérem týmu U19.
To jsme se zase dostali zpátky k basketu. Fanoušky ale určitě zajímá, jak vypadá taková mladá basketbalová domácnost?
K: No nám se teď spíš než basket stará o program pes. Connor je naše čtyřměsíční miminko, tak musíme venčit, kvůli čemuž se musí brzo vstávat…
Jinak co se týká basketu, tak nám se moc nekryjí tréninky, takže se doma míjíme. Že bychom stíhali nějaké společné aktivity, snídaně, obědy, to moc ne.
R: Ale snídáme dobře, to musíme říct, aby si rodiče nedělali starosti (smích). A taky mi Kája chystá večeře. A chystá mi ledovou káď. Stará se o mě vzorně (smích).
K: A on mi zase pomáhá, třeba loupe brambory, krájí cibuli…
R: Ale pračku jsem se ještě zapnout nenaučil. Skládám prádlo, myju nádobí… Občas jí udělám masáž, vezmu ji na dobré jídlo…
Nevaříš?
R: Dvakrát jsem to zkusil. Poprvé to ochutnala, ale nesnědla. Guacamole jí úplně nejede. A pak jsem se pokusil o rizoto, to se vůbec nepovedlo, ale z lásky ho snědla.
Takže ideální domácnost…
K: Fakt je, až na to, že Ráďa tráví až moc času na playstationu. Playstation je zlo. A nejhorší je, že jsem mu ho sama koupila (smích).
Co hraješ?
R: NBA (smích).
Za Phoenix, předpokládám…
R: Ano, hraju si na kariéru za Phoenix (smích).
Máte nějaké nebasketové koníčky?
K: Hraju ráda tenis. To už jsem naučila i Ráďu, takže někdy hrajeme spolu. Jinak nemám moc času, protože přejíždím mezi domovem a halou, musím nachystat jídlo, venčím psa, takže když už nemám co dělat, tak relaxuju u Ordinace v růžové zahradě (smích).
R: Nebo se na mě dívá, jak hraju na playstationu (smích).
Já jsem dělal spoustu aktivit, hrál jsem florbal, chodil jsem na malování, hraju na klavír. Na cestách se snažím číst, teď čtu Harryho Pottera, protože miluju ten film, tak jsem si to chtěl i přečíst. Hra o trůny, Pán prstenů, to mě baví. Detektivky pro mě moc nejsou.
K: Mně se to hrozně líbí, jak ti lidi na dovolené čtou na pláži, můj táta takhle relaxoval…
R: A já jsem chtěl na dovolené číst a nesměl jsem (smích).
K: Protože se máš věnovat mně (smích). Já toho prostě nejsem schopná. Přečíst něco na maturitu, to pro mě bylo za trest. Třeba k tomu dospěju s věkem.
K basketbalu jste taky dospěli s věkem? Pamatujete si, čím jste chtěli být, když jste byli malí?
R: Popelář. Mám i fotku, jak jsem se s nimi u nás v ulici vozil. Pak jsem chtěl být pilot. Ale při hodinách matematiky mi došlo, že z toho nic nebude.
K: Já jsem nějakou dobu chtěla být herečka, ale jinak jsem vždycky chtěla hrát basket.
My říkáme: ještě že tak!